Září 2017

Kterak Simon elektřinu montoval

14. září 2017 v 13:36 | Janah
Když jsme bydleli ještě v pronajatém domě, tak se majitel rozhodl, že nám na okna namontuje markýzy. A to ne jen tak ledajaké, ale automatické, co se samy vysunou, když na ně slunko zazáří.

Když nastal den D, dostavili se nejprve montéři, a markýzy upevnili nad tři jihovýchodní okna, popili nabídnutou kávu a oznámili mi, že elektřinu montuje jiná firma, co dorazí vzápětí.

Vzápětí zazvonilo u dveří jakési sotva čtrnáctileté dítě, co prohlásilo, že jde na tu elektriku. No, musela jsem mu věřit, přijelo autem samo, tak vlastnilo řidičák, a tedy nejméně osmnáct let k tomu. Simon, jak se představil, se vydal na obhlídku domu, a kudy že by se ta elektřina dala nejlépe vyvést? Hodinu coural sem a tam, nezouval si boty, nechával dveře za sebou otevřené (venku sotva 13°C) a mnul si bradu. Když hrozilo, že bude mít v bradě novou rýhu, dveře urvané kliky a já angínu, rozhodla jsem se zakročit. Nabídla jsem mu dvě možnosti kudy elektřinu k markýzám vyvést - buď přes střechu, nebo otvory po starých manuálních markýzách. Po půlhodinovém nebezpečném balancování na trámech střechy si nakonec zvolil variantu B. Oddechla jsem si.


Uzavřela jsem všechny dveře, uvařila si čaj a usadila se k počítači, těšíc se, že si užiju chvíli u čtení blogů, zatímco bude montovat. Neužila. Simon strčil hlavu do místnosti s tím, že potřebuje plány domu s nákresy elektrického vedení. Ty jsem pochopitelně neměla; takže prý půjdeme do sklepa a budeme zkoušet. Nabídla jsem mu, že zavolám, až nebude dotčená zásuvka pod proudem, ale asi tušil, že jsem si ještě před chvílí představovala, jak dostává takovou (docela malinkatou) ránu, aby se mu konečně rozsvítilo, takže si, mně nedůvěřuje, na zásuvku namontoval takové udělátko, co mu mělo pískáním oznámit, že je zásuvka neaktivní. Trvalo mu to "pouhých" patnáct minut...
Poté jsem asistovala u vyšroubovávání a zašroubovávání pojistek (ano, většina domů tu má staré dobré porcelánové pojistky z dob krále Klacka), je celkem příznačné, že udělátko zapískalo až u té poslední.

Tu pohlédl Simon na hodinky (dvanáctá odbila) a zeptal se, zda tu mám mikrovlnou troubu. Odvětila jsem, že bohužel nikoliv. A na co že ji potřebuje? zeptala jsem se, připravená na přednášku o nejmodernějších technologiích v elektrikářském řemeslu.- Na ohřátí oběda, zazněla stručná odpověď. Nabídla jsem mu, byť poněkud zaskočena, že snad mohu ohřát oběd na konvenčním sporáku. - Není třeba, odvětil a zmizel v autě. - Asi bude to bude jíst studené, pomyslela jsem si. Leč daleko jsem byla od pravdy - Simon po chvíli vkráčel do kuchyně s obrovskou krabicí, z ní vytáhl mikrovlnku, nainstaloval ji, ohřál si oběd (guláš tu byl pak cítit ještě několik dní) zasedl ke stolu, vytáhl svůj příbor, odšrouboval uzávěr z lahve mléka a pustil se do jídla. To vše se odehrálo v naprostém tichu (já ještě nepopadla dech).


Po hodince, když už zase mikrovlnka ležela umytá a zabalená v autě, se konečně začal Simon věnovat své práci. Vrtačkou rozšířil původní otvor (s plachtou na přikrytí nejbližšího nábytku jsem přiběhla pozdě), vyhrál si s vedením vedení (jeho vedení by mělo radost), a pustil se do závěrečných prací z vně domu. A pak konečně přišla ta chvíle - prý je vše hotovo, mám se jít podívat. Vyšla jsem ven a nevěřícně zírala na tři šlahouny neukotvených černých tlustých drátů na bílé omítce, hezky povlávaly ve větru. Simon se dmul pýchou a s dálkovým ovládáním v ruce mi ukazoval, jak to krásně funguje. Moje jazykové schopnosti jsou stále ještě omezené, a tak jsem se vzmohla jen na to, že se mi ty černé dráty moc nelíbí. -A proč? zeptal se udiveně. Na další diskuzi jsem zjevně nebyla dostatečně jazykově vybavená.

Epilog
Simonovo dílo jsem vyfotila a poslala obrázek majiteli. Ten se pokoušel u firmy zjednat nápravu, leč marně. Posléze majitel přijel a černé dráty sám umístil pod bílé lišty, aby to tak nemlátilo do očí. Nikomu na celé situaci nepřišlo nic nenormálního. Asi jsem se ještě zcela neaklimatizovala.