Říjen 2011

Jak mi ukradli kolo a iluze

19. října 2011 v 11:40 | Janah |  Tady a teď
Před nedávnem jsem zažila šok - připravila jsem si vše na výlet k jezeru, ale v kolárně jsem zjistila, že nemám na čem jet. Moje kolo tam prostě nebylo! Moje mysl tomu na chvíli odmítla uvěřit, nutila mě, abych se pořádně podívala okolo a přestala nevěřícně zírat na prázdné místo. Ale ani když jsem jí vyhověla, kolo jsem neobjevila. Nebylo tam! Bylo pryč, fuč, prostě ukradené.

Na výlet mě přešla chuť. Pořád jsem si říkala, že to není možné, ne tady ve Švédsku. Ještě bych pochopila, kdyby mi ho ukradli někde na náměstí, ale zamčené kolo bylo v zamčené kolárně (něco jako kočárkárna pro kola) a klíče od ní mají pouze lidé ze stejného domu, tedy asi dvacet lidí.


Začala jsem trpět stihomamem - na každého souseda od dvou let výše jsem hleděla s podezřením, červená kola přitahovala můj zrak rychleji než sever střelku kompasu. Pokud měl někdo stejné kolo, pátrala jsem po nezaměnitelných škrábancích a na majitele jsem hleděla rádoby výhrůžným zrakem. Hledala jsem kolo pohozené v okolí, posléze i v širším okolí, ale nic jsem nenašla.

Bylo na čase oznámit věc policii. Na polici nás vlídně přijali, vyslovili politování, že se nám kolo ztratilo a předali nám k vyplnění formulář v angličtině. Tam jsme vše vypsali, včetně čísla rámu kola (tady všechny kola mají tuto identifikaci, když si od někoho kupujete kolo a nemá ji, tak to zavání odcizením). A věc jsme celkem považovali za uzavřenou, alespoň v Česku už bych nic jiného nečekala (a nejspíš bych tu krádež ani policii nehlásila). Ne však ve Švédsku,tady mě poslali, ať se podívám, jestli už kolo náhodou nenašli. Vstoupila jsem tedy do označeného výtahu, stiskla tlačítko "kola" a vystoupila v suterénu. Přede mnou stálo asi pět kol, z nichž ani jedno nebylo moje, chtěla jsem se otočit k odchodu, když jsem si všimla, že za stěnou jsou asi nějaké další místnosti. Taky že byly, a plné kol, a dokonce i skútrů.


Kol tam byly stovky, bohužel ani jedno nebylo moje. Chodila jsem mezi nimi, jak v jiříkově vidění, a zadoufala jsem, že se mi třeba moje kolo vrátí, proto jsem svoji návštěvu ještě dvakrát opakovala. Leč moje kolo se nenašlo, ani mi ho nikdo nevrátil (naivně jsem doufala, že si ho někdo třeba omylem odvezl na chatu).

V sousedství vzbudila ta krádež vlnu pozdvižení, někteří odmítali uvěřit, že se mi kolo ztratilo z kolárny (to by pak přece musel být někdo z nás, a to není možné, ne tady ve Švédsku) jiní pevně věřili tomu, že mi ho policie najde, ale našli se i tací, co soudili, že mé kolo bylo ukradené na objednávku, nebo pro další prodej, neboť bylo v kolárně nejzachovalejší a zároveň typově nenápadné, hromadně se vyskytující. Sousedé na sebe začali hledět s podezřením a tipovali, kdo by něčeho takového byl schopen.

Já jsem si koupila kolo nové. Do kolárny jsem ho nedala, je zamčené v našem zamčeném sklepě, a za dalšími zamčenými dveřmi a vchodovými dveřmi. Když chci s kolem vyjet, stojí mě to asi deset minut navíc, ale mám klid. Tedy vlastně nemám - vrátila se mi obezřelost z Česka, odmítám své nové kolo spustit z očí - pokud není zamčené ve sklepě, mám strach, že až přijdu na parkoviště, nebude tam. Pokud jsem v kavárně, sedám si tak, abych na kolo viděla, když nevidím, jsem nervózní a v pravidelných intervalech vybíhám ven na kontrolu.

Tři roky jsem žila ve skvělé iluzi, jak je Švédsko bezpečné, jak se tu nekrade, jak není ani nutné zamykat auto či dům, jak jsou tu lidé čestnější, hodnější a milejší. Když jsem si před třemi lety kolo v kolárně připoutávala tlustým řetězem, všichni Švédi se mi smáli. Dnes to dělají také, pokud nemají kolo ve sklepě.

Čert vem ukradené kolo! Vraťte mi zpátky to moje Švédsko! Vraťte mi zpátky moje iluze!