Srpen 2011

Strömstad - všichni už jsou v campingu

22. srpna 2011 v 15:42 | Janah |  Výlety

buenos dias, i ty si tu!

Svůj první článek o výletu do Strömstadu, jsem zakončila tím, že jsme se začali rozhlížet po ubytování. Procestovali jsme tak celou Evropu, jeli jsme na "blind", a ubytování hledali vždy až na místě kde se nám líbilo. Fungovalo to v plné sezóně ve Francii, Španělsku, Německu i v Alpách, ne tak ve Strömstadu.

Plni odhodlání a nadějí jsme vešli do místní turistické kanceláře s optimistickou představou, jak si budeme z ubytování vybírat, a hned jsme narazili na první problém, v oblasti bohužel obvyklý, totiž že anglicky tam nikdo nemluví, nebo jen velmi špatně (o porozumění nemluvě). Trochu nás to v mezinárodně turisticky oblíbené destinaci zaskočilo, a náš pobyt se od té doby zvrhnul v intenzivní výuku švédštiny.
To by bylo to nejmenší, na náš dotaz po ubytování, nám dívka laxně hodila brožuru, že jsou tam čísla a ať si tam brnknem! Po mém protestu, že jsem naivně očekávala, že otevře databázi v PC a aspoň nám řekne kde je plno, znechucena klikla jednou na klávesnici, otevřela katalog a škrtla první ubytování, s tím, že tedy tady mají plno a s přáním hezkého pobytu se k nám otočila zády. Na víc protestů mi nestačil dech ani švédština.

Rozhodli jsme se nejbližší hotely objet a všude jsme se setkali s neochotou personálu podívat se do databáze, zda jim třeba někdo neodřekl nebo nepřijede. Ono je jaksi pohodlnější říct, že máme plno. Když jsme neuspěli, vzdálenější hotely jsme obvolali, přičemž soukromí ubytovatelé byli pokaždé udiveni, proč nám v turistické kanceláři neřekli, že mají obsazeno neb tam povinně každý den musí volat a nahlašovat stav.
Zkraťme to - v jednom kempu, se jedna osvícená dívčina na naše zoufalé naléhání do databáze podívala a místo našla - chatku s vlastním sociálním zařízením a sprchou. Sice jsme za ni zaplatili tolik jako za nocleh ve čtyřhvězdičkovém hotelu se snídaní, ale zato jsme mohli po sobě ještě uklidit. :D

Camp nás překvapil svou rozlehlostí a vybaveností. My jsme od recepce bydleli víc jak jeden kilometr, přičemž kemp naší chatkou zdaleka nekončil. Nejvíc bylo stání pro přívěsy, to je tady koneckonců státní sport (o campingu a přívěsech tu vychází asi pět časopisů, nepočítajíc v to sezonní přílohy). Na obou koncích ulice byly umývárny, našli jsme i stánek s občerstvením. Při hledání naší chatky jsme objevili i prodejnu potravin, půjčovnu her, myčku aut a cosi jako kosmetický salon. Nechyběl ani bazén či plovárna a rozlehlá restaurace.
A přímo před naší chatkou bylo nezbytné dětské hřiště.

Večer jsme si vyšli na procházku po kempu. O rozlehlosti kempu nás přesvědčila i jeho rozměrná mapa a také ukazatele, tenhle ukazuje k naší chatce. Všimněte si počtu přívěsů 600 a 900! A to byla skutečně jen docela malá část kempu.

Trochu nás to bydlení pohromadě nahromadě vyděsilo, takové bydlení na letním panelovém sídlišti naležato. Na druhé straně kempu byl kopec, a když jsme na něj vylezli, táhly se přívěsy, kam oko dohlédlo. Odhadem jsme spočítali, že v kempu bydlí kolem pěti tisíc lidí!

Pod kopcem nebo spíš skálou byl úzký fjord a k večeru tam na molu všichni vystrkovali zadnice, jak se ohýbali a cosi z vody lovili. Jednou jsem zahlédla něco jako mušle a podruhé snad kraby nebo krevety, bylo to malé.

Při cestě zpátky jsme narazili na zajímavě zabydlené přívěsy. Moc by mě zajímalo, zda si to vozí s sebou a staví, nebo jestli si to místo koupili a každoročně tam jezdí...? Nevím, na něco takového jsem u nás nikdy nenarazila. Posuďte sami.

Pro nevěřícně zírající (znám to) opakuji, že to vepředu je stan, to zadní je přívěs. A takový "přívěs" tam nebyl jediný, ale desítky.

My jsme šli to naše udivení z kempu zaspat, protože nás druhý den čekalo safari na moři, ale nebojte vezmu vás s sebou. Jen mi ještě před spaním v komentářích odpovězte na otázku, zda by se vám bydlení v takovém kempu zamlouvalo. Líbilo by se vám mít rodinu i cizí tak blízko a vychutnávali byste si tu pospolitost nebo byste po týdnu v takovém kempu byli zralí do blázince?

Strömstad - den první

8. srpna 2011 v 0:09 | Janah |  Výlety
V druhé půli července jsem konečně navštívila Riviéru! Bohužel, jen tu švédskou, na západním pobřeží. Ale i ta stála za to, a já se vám pokusím zprostředkovat zážitky co nejvěrněji.

Po měsíci přesvědčování manžela, že to bude zábava, vyčkávání na to správné počasí (vysedávání u webcam a vystrkování dlaně z okna), jsem se rozhodla, že dne XY nastal den "D". Překvapilo mě, že zavazadel je na tři dny stejné množství jako na tři týdny v Česku. Určitě to bylo manželovými bateriemi a nabíječkami k tabletu, neboť moje boty (jenom čtvery), šaty, plavky, sexy trička, šálky a klobouk! nemohly tolik místa zabrat, to dá rozum, a fotografická výbava se taky vešla jen do jednoho batohu. Nebo to bylo tím, že s námi tentokrát jela i naše čivava Bilbo.

Cesta do Strömstadu je z Örebra dlouhá něco přes 300km a máte na výběr dvě trasy - pod jezerem, nebo nad jezerem (Což je tady mimochodem nejčastější varianta, při přemýšlení "kudy?" podjet jezero-jakékoli, či nadjet? ). Cestou tam jsme se rozhodli podjet, tedy naše navigace se rozhodla. Cestou jsem se bavila překladem názvů vesnic, zaujala mě například Studená brada ( proč ne nos?), Trolí čepička a speciálně pro Liberečáky zajímavá vesnice s názvem Syner.

Do Srömstadu jsme dorazili brzy odpoledne v krásném počasí. Město plné lázní a turistů nám ukázalo vlídnou tvář.



Nechali jsme se zlákat promenádou, kolem přístavu, stejně jako další desítky lidí. V přístavu nás zaujala loď s názvem Lech Walesa s norskou vlajkou na zádi, asi nějaký polský Nor. Norů tu vůbec bylo soustu, Strömstad totiž patří mezi města, jež stojíc na hranicích, připadá hned té, a tu zas oné zemi. Dnes je město švédské, ale Norsko je odsud vzdáleno jen něco přes 20 km.

V přístavu zněla hudba, a když jsme přišli blíž, zjistili jsme, že zaznívá z lodi, a že jsou to náboženské písně.



Mýlka byla vyloučená, na lodi stál duchovní, a kdybychom snad ještě pochybovali, stačilo si přečíst nápis na lodi.


Po molu jsme došli až ke staré plovárně. Plula si jen tak na moři...


...připoutaná k pevnině silnými řetězy.


Vstup na ní se platil stejným automatem jako u nás jízdenky MHD. Vstup stál na celý den 20 SEK. Odvážila jsem se nahlédnout dovnitř, a zjistila jsem, že jediným, kdo se ve starých lázních koupe jsou medúzy, což mě, narozdíl od Švédů, co nakukovali se mnou, velmi potěšilo. Strávila jsem v lázních příjemnou hodinku s fotoaparátem v ruce.


Schylovalo se k večeru, a začaly se zaplňovat restaurace. Tahle nebyla ničím zvláštní, jen se v ní čepoval Litovel, jak potvrzuje fotografie. Nápis Litovel v podstatě nad sebou drží ten malý klučina v zeleném.


V prosklené restauraci na ukotvené lodi se na večeři stála fronta, byl to takový hogo fogo podnik, a mne na něm zaujalo, že je zasazen pod věž kostela, takže ve mně strávníci vyvolávali pocit, že slouží svou soukromou mši konzumu.


Po večeři nastalo šírání, což je neklamné znamení blízké noci, takže jsme se vydali hledat nějaké ubytování, ale o tom až příště. Předzvěstí dalších událostí mohou být tyhle výhružně vztyčené stěžně v přístavu.