Duben 2011

MS 2011 aneb Švédi žijí hokejem

29. dubna 2011 v 21:10 | Janah |  Tady a teď
Byli jsme dnes v obchodě s elektronikou, a nestačili se divit, mnoho Švédů pobíhalo po obchodu, porovnávalo ceny televizorů a s uštvanými pohledy hleděli na hodinky, když se řadili do fronty, pak mi to došlo - začíná mistrovství!

Švédi mají velmi podobnou historii hokeje jako my - také poprvé hráli na (kupodivu) letních olympijských hrách v belgických Antverpách v roce 1920. (Mimochodem, tam jsme nad nimi vyhráli 1:0 a získali jsme 3. místo, zatímco Švédi byli 4.). Od roku 1938 mají Švédi ve znaku Tři koruny a pod tímto znakem vybojovali osm zlatých medailí na MS a dvě na olympijských hrách.





Loni byli hrozně zklamaní, jak se jim proti nám nevedlo, no spíš, jak nečekali, že v utkání s nimi vstaneme z mrtvých na poslední chvíli. Manžel si kolegy v práci vychutnal, a stále dokola jim ten kritický okamžik pouštěl, občas i na velkoplošném plátně před prezentací - Švédi s ním z nejasných příčin víc dva týdny nemluvili.

Letos si ale víc věří a prorokují, že titul neobhájíme. Ovšem podle prognóz komentátorů a hokejových odborníků si ani Švédi nevěří natolik, že by si odnesli zlato, a na vítězství na to povětšinou tipují Rusko (nám vítězství, kdoví proč, nepřejí :D ).

Média tu ze zvláštních důvodů přitahují Košice (které tu, sami hákliví na interpunkci, píšou i s háčkem nad "s") popisují velikost i historii Košic, dokonce přinášejí nejnovější počty obyvatel, zatímco o Bratislavě se zmiňují pouze zběžně a mimochodem. Díky tomu jsem se poprvé v životě dozvěděla, že první zmínka o Košicích pochází z roku 1230 a mají asi 250 000 obyvatel (cesty za vzděláním jsou nevyzpytatelné).

Já se teď těším na vylidněná výletní místa a obchody, jejichž návštěvy synchronizuji s přímými přenosy švédského mužstva. Naopak je teď nesmyslem zastavovat se v barech a v restauracích, protože Švédi nejraději povzbuzují své hráče v kolektivu a se sklenkou něčeho podpůrného v ruce ( nevadí jim ani české pivo, zatím). Utkání našeho týmu sledovat budu a těším se, že se zase se Švédy popasujeme.

Takže Heja, heja (do toho, do toho!) Češi! ( Švédi snad odpustí, že doufám, že jim manžel bude mít zase co promítat.)

Veselé Velikonoce a dobrou chuť!

23. dubna 2011 v 22:18 | Janah |  Tradice
Aniž bych chtěla, strávím další Velikonoce ve Švédsku, bohužel. Je mi to líto, protože tady ani moc nepoznám, že se Velikonoce konají, u nás jsou Velikonoce společně s Vánocemi největšími svátky roku, tady jen zastávka před velkými oslavami letního slunovratu.

Velikonoční tradice a zvyky Švédů jsem popsala už loni, ve svém článku Glad Påsk. Jenom ještě dodám, že jsem se dozvěděla, že děti místo koled s sebou nosí namalované obrázky a vymění je za dobrůtky. Vajíčka se tu koledníkům nedávají a koledovat tu děti chodí už v sobotu.Víte za co jsou děti přestrojené?
A pamatuje si ještě jak vypadá typická švédská velikonoční výzdoba? Ne? Pak neváhejte kliknout na odkaz a osvěžit si paměť.


Také letos přidám zajímavý recept na jehněčí:

Jehněčí s bylinkami a kozím sýrem

Jehněčí kýtu (1,5kg) vykostíte a z masa vytvarujte plát jako na roládu. Troubu předehřejeme na 200°C. Smíchejte rozdrcený česnek s rozmarýnem a a šalvějí (množství dle chuti) a s 2lžícemi olivového oleje,přidejte lžičku soli. Maso rozviňte a potřete směsí bylinek, přidejte kozí sýr typu chévre a maso srolujte, (sýr zůstane uprostřed), přehněte okraje, a maso svažte provázkem a potřete směsí i zvenčí. Vložte do pekáčku vymazaného olivovým olejem a pečte v troubě asi 1 a půl hodiny. Po upečení vyndejte z trouby a na asi 30 minut zabalte roládu do papíru na pečení a nechte odpočinout. Servírujte nejlépe s pečenými bramborami a zeleným chřestem. Dobrou chuť!

Veselé Velikonoce!

Poprvé, podruhé, potřetí...

18. dubna 2011 v 23:25 | Janah |  Vejrárna
Nevíte co s načatou nedělí? Přemýšlíte tam vyrazit, čím se zabavit? To tady ve Švédsku máte ještě jednu možnost - navštívit aukci či alespoň bleší trh.

My jsme se tuto neděli rozhodli pro to první - aukci starožitností. Byl to od nás tak trochu odvaz, nikdy v životě jsme na žádné aukci nebyli, místo konání jsme neznali, švédsky působíme pologramotně a měli jsme s sebou jen málo peněz. Takže podmínky pro návštěvu aukce jako stvořené. Trochu mi to připomíná ten vtípek - "dal bych si hemenex, ale nemám vajíčka a šunku", ale to jsem trochu odbočila.



První problém skutečně nastal s vyhledáním místa. Navigace tvrdošíjně tvrdila, že jsme na místě, ale dům byl tichý a opuštěný. Museli jsme projet kolem vstupu třikrát, než jsme si ho všimli. Zde opět odbočím a pojednám o zhoubném účinku amerických filmů, jimiž poučeni jsme hledali červený koberec a starožitné dveře, a pod jejichž vlivem jsem ráno nutila manžela, aby se oblékl do saka, jež by příjemně ladilo k sametem potaženým židlím v aukční síni.

Vstupem do aukční síně byla plechová vrata, šedá a místy prorezivělá. Jen před síní stály dva květináče s narcisy, aby nám bylo připomenuto, že aukce je výročně jarní. Uvnitř to taky jaksi neštymovalo - v několika řadách tu stály rozkládací židle s plastovými sedáky, jediné dvě, co měly sametový potah, byly určené k prodeji. Manžel se na mě vítězně pousmál - sako totiž ráno odmítl s tím, že jak zná Švédy, vezme si na sebe něco teplého a praktického.

Pak už to vzalo rychlý spád - okoukli jsme dražené předměty a kupodivu jsme pochopili i jak se máme zaregistrovat, a že je to zdarma. Před samotnou dražbou jsme ještě stihli švédské silné kafe (předpokládám, že kdyby káva nebyla, všechny by poslali domů a aukce by byla přesunuta na jiný termín, až bude kávovar funkční).



V nervózním očekávání jsme zasedli na místa, protože přece jenom jsme se nechali zlákat ke koupi nějakých drobností. Neklidní jsme byli hned ze dvou důvodů - vyvolávací ceny nebyly nikde uvedené, takže jsme nevěděli za prvé, zda na to budeme mít, a za druhé, zda budeme licitátorovi (v našem případě žena) vůbec rozumět (hlavně jsme se snažili pochytit rozdíl mezi slovy dvě stě a dvě stě tisíc). Zpočátku jsme se snažili pochopit, v jakém rozmezí se přihazuje, ale pak jsme zjistili, že se to liší kus od kusu. Proklatě rychlé licitátorce jsme začali rozumět asi u třicáté položky a na konci aukce (přes 500 položek) už bychom mohli dražit sami. Švédština v praxi, v akci a v aukci.



Nakonec jsme i něco malého vydražili na zkoušku a v druhé půlce už jsme ani nevnímali všudypřítomný průvan (vrata zůstala otevřená celou akci), tak nás ta dražba rozpálila. Strávili jsme na aukci pár docela příjemných hodin a pochopili jsme , co na tom Švédy baví (není nad to, když přihazujete, a pak ucuknete a ten druhý v tom zůstane), ale vážně - ve Švédsku jsou aukce spíš takovou společenskou událostí, kde se i mimoděk pár věcí prodá.

Pozn. Filmy a literatura lidi opravdu jenom matou - představte si, že licitátorka ani nepoužívala odpočítávání z nadpisu článku. Jen se na konci nabídek vždy ptala ptala: "Žádná další nabídka v sále?" pak jednou klepla do pultíku a zopakovala konečnou cenu. Také neoznačovala dražitele poetickými popisy (něco ve stylu - přiklepnuto pánovi s těmi pobryndanými kalhotami nebo, v mém případě, přiklepnuto té dámě s rozkošnou kabelkou a neuvěřitelně zelenýma očima), ale chtěla jen prachprostě vidět vaše číslo. Kde je poetika dražby, kde je salůní prostředí a švédský Oldřich Nový? V tomhle mě aukce hluboce zklamala. Pak věřte médiím!

Za každý život jeden krokus

11. dubna 2011 v 19:17 | Janah |  Vejrárna
Konečně jaro dorazilo i k nám. Haldy sněhu roztály, přiletěli ptáci, zimní kabáty jsme zavřeli do skříně a rozkvetly květiny. V sobotu tu bylo krásné počasí, zdálo se, že celé Örebro korsuje po nepsaně předepsané trase - městský park a podél řeky k hradu.

Všichni jsme se koupali v paprscích slunce a nasávali jarní vůni.





Zpod listů začaly své hlavy zvedat první jarní květiny - bledulky, sněženky a tady v Örebru hlavně krokusy.


Pamatujete se na můj loňský článek o Krokusovém kopci? Tak ten už je také v plném květu. Na něm, i po všech parcích po celém městě, kvetou stovky a tisíce krokusů. Je to krása, které nikdo z přihlížejících neodolá. Je to nádherná podívaná, ale stejně mi pořád vrtalo hlavou, proč je těch krokusů tolik? A teprve minulý týden jsem se to dozvěděla - každý rok se po městě vysazují stovky nových, a to přesně podle toho, kolik obyvatel Örebra přibylo.



Tedy za každé nově narozené dítě, za každého, kdo se do města přistěhoval, přibude v parcích Örebra jeden krokus.



Moc se mi ten zvyk líbí, vlastně zaručuje, že krokusy ve městě neubývají. Jistě, některé nepřežijí zimu, některým se naplní čas, zrovna tak, jako nám lidem, ale na jejich místě jsou další rok vysazeni jejich následovníci, co nás dál omamují svou krásou.
Takže někde v parku roste i ten můj krokus. Třeba je to zrovna jeden z těchhle bílých. Nebo je to ten zlatý?



A co vy, máte někde na zahrádce květinu svého života? A která to je?

Kudy do Švédska ? IV. - Itinerář

3. dubna 2011 v 14:06 | Janah
V posledním dílu seriálu Kudy do Švédska? jsme sice už zdárně dojeli do cíle našeho zájmu, ale ještě zbývá pár informací doplnit. Například vámi žádaný itinerář.

Do Švédska vyjíždíme většinou na noc a to z praktických důvodů - po Německých dálnicích jedeme v noci a do Švédska přijíždíme už za denního světla. Máme vyzkoušené i jízdy přes den a ve Švédsku noc, ale začínat cestu v noci je výhodnější ze dvou důvodů - za prvé - ve Švédsku je mnoho silnic neosvětlených a mimo dálnice hrozí v noci střet se zvěří, a za druhé se tou dobou hlásí první příznaky únavy a je přece jenom snadnější řídit za světla a nemáte tolik pocit, že se vám chce spát.

V řízení se střídáme asi po dvou hodinách, v nějaké chytré knize psali, že je to ideální, a my jsme vyzkoušeli a můžeme potvrdit. Zkoušeli jsme i model - já půl cesty, manžel druhou půlku,také střídání po určitých kilometrech apod. ale vše se hrubě neosvědčilo, oba jsme byli strašně unavení. Po dvou hodinách se tedy vystřídáme, dáme 5-10 minut pauzu, případně vyvenčíme psa a jede se dál, jeden řídí, druhý (většinou) spí.



Pití máme s sebou, v Dánsku je drahé a ve Švédsku jsou na pumpách k nesehnání nápoje bez bublinek, včetně našeho oblíbeného Ice tea, což je dle našeho názoru jediný nápoj, co se dát pít i zteplalý. Kávu si nevozte, té je ve Skandinávii všude dost, za slušnou cenu. Jídlo si vždy odbudeme na trajektu (pozor na určitá nebezpečí viz kapitola II.), abychom se po cestě nezdržovali. Na trajektu se také snažíme si trochu odpočinout. Pokud pojedete přes Dánsko, je dobré mít s sebou pár drobných v DKK, kvůli toaletám (nebudete pak muset číhat za rohem až někdo vyjde a snažit se zachytit dveře před dovřením - toalety jsou na mince, dokonce i na některých dánských benzínkách).

Pohonné hmoty čerpáme vždycky v Česku, v Německu, a pak až ve Švédsku, protože v Dánsku jsou bezkonkurenčně, a vždy, nejdražší. Dokud jsme měli benzínové auto, čerpali jsme třikrát, naftový pohon nám jednu nádrž ušetří. Na švédských pumpách si můžete u stojanu načerpat i zaplatit sami, pomocí karty, ale je tu jeden háček - většina těchto terminálů má ovládání jen ve švédštině. Takže až přijedete na benzínku dívejte se po nápisu "kassa", tam pak načerpáte a zaplatíte, jak jste zvyklí. Ve Švédsku, hlavně v noci se snažte zajet na benzínku ještě na dálnici, mimo ně jich moc není a nejsou v noci otevřené, případně tam jsou dostupné jen ty samoobslužné. I když problémy mohou nastat i v Německu viz první díl seriálu.

Kudy tedy do Švédska? My vyjíždíme z Liberce, přes Polsko dojedeme k německým Drážďanům, následují Berlín, Rostock, trajekt do Gedseru, Kodaň, öresundský most do Malmö, pak se přes Jönköping a Motalu domotáme do Örebra. Stejnou cestou, jen v opačném gardu se dostáváme i ze Švédska, když jedeme domů.


Cesta není, co se týče navigace, složitá, nejsložitější je v Polsku (jednou jsme odbočili špatně a jeli jsme celých 100 km po něčem co připomínalo lesní cestu, no, spíš co stěží připomínalo jakoukoli cestu), pak je poměrně složitý Berlín, se všemi těmi tunely a uzavírkami, a pak až závěrečná část cesty, kdy nejedete po dálnici.

Z Liberce vyjíždíme kolem půlnoci, abychom stihli trajekt ráno v 6 hodin v Rostocku. (pokud máte do půl hodiny zpoždění přesto zkuste k trajektu zajet, dost často má zpoždění i on) Na trajektu (neradi) snídáme, pak se ve Švédsku těsně před sjezdem z dálnice zastavíme na pozdní oběd v oblasti, kde je na výběr z mnoha rychlých občerstvení (McDonald, Max, a další), mezitím si u benzínky kupujeme kafe. Do Örebra přijíždíme kolem páté odpoledne.

Na cestě dlouhé skoro 1 300 km jsme něco mezi 16 a 17 hodinami. Rekord máme 16 hodin a 10 minut, nejdéle nám cesta trvala 23 hodin, kvůli nehodě v Dánsku, před loňskými Vánocemi.
Při cestě používáme GPS navigaci a selský rozum. Pokud jsme unavení, na chvíli zastavíme, i kdyby nám měl ujet trajekt. Nic není tak důležité jako zdraví a život, a na silnicích to platí dvojnásob. Přeji vám všem šťastnou cestu.