Ukradené přání

19. prosince 2016 v 17:07 | Janah
Ke konci minulého týdne kdosi za temné noci odcizil 4 000! vánočních pohlednic. Všechno to byly pohlednice, co měly být doručeny nám, obyvatelům Örebra. Pachatel neznámý. Rozruch veliký, protože Švédi si na pohlednice velmi potrpí (čtěte zde).

Na socálních skupinách poprask, stovky zděšených a nenávistných komentářů. Na odeslání nových pohlednic času málo. Na Facebooku vznikla skupina, která chce vymáhat po poště odškodné za vzniklou škodu i újmu. Na poštu nebylo možno se dovolat, každý chtěl vědět, jestli mezi těmi ukradenými byly i ty jeho pohlednice. Na poštovním oddělení stížností nikdo nechtěl směnu - několik dní tam stála naštvaná a negativně naladěná fronta.

A pak se stalo, že u našich dveří zazvonil známý, co nám každý rok posílal vánoční pohlednici, ale dlouho jsme se neviděli. Prý nejspíš to jeho přání bylo v těch ukradených, tak se zastavil osobně, aby nám popřál. Nezůstalo jen u přání a strávili jsme hezkou chvíli povídáním u kávy. Při odchodu jsme zjistili, že jsme vlastně i rádi, že tu pohlednici někdo ukradl, nebýt toho, asi bychom se ještě dlouho neviděli.
Podobnou zkušenost učinilo mnoho lidí z našeho okolí. Když nepřišli odesílatelé osobně, alespoň zavolali a s adresáty si tak popovídali. Nárůst telefonních hovorů a návštěv, v době, kdy nikdo "nemá čas", byl obrovský.


A jaké že z toho plyne poučení? Nenechte si ničím a nikým ukrást Vánoce, ty chvíle pohody strávené s vašimi blízkými. Ano, mohou vás okrást o vánoční přání, mohou vám dokonce sebrat peněženku, nebo vám na poště ztratí balíček s dárky. Ale to, jak strávíte Vánoce, je jenom na vás. Co myslíte, prožijí hezčí Vánoce ti, co po poště vytrvale vymáhají peníze, nebo ti, co se rozhodli nahradit svá pohlednicová přání osobním setkáním?

Takže i já Vám tímto přeji, aby Vám byly pohlednice ukradené, a abyste strávili co nejvíc příjemného času se všemi, se kterými chcete být. Veselé Vánoce! God Jul! Vaše Janah
 

Šestihodinová kachna

14. prosince 2016 v 20:47 | Janah
Larsi, ty pracuješ jen šest hodin denně? "Ne". "A vy, Sáro, Mio, Björne a Ole, pracujete jen šest hodin denně?" "Ne. Proč?" "Protože to o vás píše český web Happymag!"

Tak nějak by mohla vypadat moje konverzace se švédskými kamarády po dnešním dni, kdy mi z Česka přišlo mnoho dotazů, jestli je to pravda. Můžu vás všechny uklidnit, zdaleka to tak není, a vybalte si zase ty kufry sbalené na cestu do Švédska!

Pravda je, že původní článek, ze kterého zřejmě jmenovaný web čerpal, už je docela vousatý. Poprvé o zkrácení pracovní doby psal tuším nějaký britský deník, a pak se to lavinovitě začalo šířit dál. Pokud mne paměť neklame, bylo to už v roce 2014, ne-li dříve. Pak kdosi článek vzkřísil vloni, a zase se rozšířil. Dokonce i do Čech. Prostě čas od času někdo tento výtvor zrecykluje.
Článek byl mnohokrát uveden na pravou míru. Dnes tak činím i já.

Ve skutečnosti se opravdu se šestihodinou pracovní dobou ve Švédsku experimentovalo. Nevylučuji, že se dokonce někde pracuje šest hodin i v tuto chvíli. Podstatné je to slovo "experiment". Někde už od toho ustupili, někde to tvrdošíjně zkoušejí znovu. Někde se dočasně pracuje na zkrácený úvazek, protože je krize, a pak firma nemusí propouštět. Ruku v ruce s tím ale jde snížení platu.

Švédi ani netráví v práci nejmíň času z EU, to si mohou připsat Němci. (Viz tabulka, Švédsko červeně)



Ale ano, existují tu zkrácené úvazky například pro matky s dětmi, ale není to tak častý jev, jak byste možná ve Švédsku čekali. Hlavní roli hraje opět krácený plat. Pokud máte děti, potřebujete tu většinou dva plnohodnotné platy, abyste se uživili.

Týdenní pracovní dobu Švédů ukazuje tento graf. (vlevo úředníci, vpravo dělníci, timmar = hodin)




Jak je z grafu zřejmé, téměř 97% Švédů pracuje 40 hodin týdně, tedy 8 hodin denně. Údaje jsou sice z minulého roku, ale průběžné statistiky naznačují, že se letošní rok nebude moc lišit.

Takže je mi líto, že vás musím zklamat, ale ani tady nelétají pečení holubi do huby, a všude chleba o dvou kůrkách, jak by řekla teta Kateřina. Tak běžte vybalit ty kufry a odvolat stěhováky.

A sledujte tento blog. Až tady tu šestihodinovou pracovní dobu mít budeme, určitě o tom napíšu. Slibuju!

Smrkati zakázáno!

30. listopadu 2016 v 15:28 | Janah |  Vejrárna
To jsem tak jednou byla v hobby obchodě, venku bylo zima, vevnitř teplo, a tak se mi celkem logicky spustila rýma. Vytáhla jsem tedy kapesník, přiložila ho k nosu, lehce se nadechla a ...v tu chvíli vybuchla v obchodě puma!
Nebo alespoň myslím, že musela, soudíc podle reakcí ostatních zákazníků.


Po mém, podotýkám, že decentním vysmrkání, se totiž všichní vymrštili zpoza regálů jak vyplašená surikatí směčka. Vyděšenýma očima na mne hleděli a odhadovali, co se bude dít dál - povraždím je všchny ukrutným a hrozným způsobem? Vezmu si je jako rukojmí a budu chtít výměnou letadlo? Zavřu je ve skladu a nechám je tam zemřít pomalou smrtí vyhladověním? A budu se navíc ďábelsky smát?



Ač jsem to tehdy ani zdaleka netušila, moje vysmrkání je zjevně k takovým truchlivým úvahám opravňovalo. Ve Švédsku se totiž nesmrká, tečka. Je to vrchol nevychovanosti, znak potomků barbarů a cesta k vydědění ze společnosti. Ve Švédsku si leda tak POTICHU! můžete utřít nos. Ještě lepší je otřít si ho decentně otočen k nějaké stěně, aby nikdo ani jen koutkem oka nezahlédl bílou barvu, jasně signalizující, že jde o kapesník.

Kupodivu tu není nijak trestné popotahování, takže jaro a podzim jsem si tu pro sebe přejmenovala dny popotahujících nosů a dlouhých nudlí. Nudle různé délky se tu běžně objevují u dětí, protože je vlastně nikdo neučí smrkat. Smrkání je přeci neslušné. Obzvlášť za chladných dnů se v obchodech, kavárnách a úřadech ozývá symfonie synchronizovaného frkání, občas akcentovaná kýchnutím. Mimochodem, kýchá se tu do ohbí lokte, pokud nechcete být úplně společensky vyděděni.

V důsledku výše popsaného se ze mne stala flexibilní akrobatka, přičemž si ke své exhibici vybírám temná zákoutí supermarketú a obchodů, následována povětšinou podezřívavou ochrankou. Ve vrcholném čísle pak visím jako netopýr pod regálem, držíc se ho jednou rukou a druhou...jaká hrůza, smrkám (tiše) do kapesníku!
Ano, ač se v této společnoti pohybuji už dlouho, stále mám zábrany hlasitě popotahovat a nudle u nosu mi vadí ještě víc. Asi si budu muset najít nějakou podpůrnou skupinu anonymních smrkačů. Ahoj, jmenuji se Janah a SMRKÁM!

Další články


Kam dál

Reklama