Kronika Studeného vrchu 1

3. září 2018 v 8:30 | Janah |  Jak jde život
Spoustu z vás mě nabádá, ať píšu zážitky z běžného dne, jak si tu žijeme, co děláme. Přijde mi to jako docela dobrý nápad, protože takových témat, aby to vystačilo na celý článek, je čím dál tím míň (tedy pokud nechci pětiřádkový článek). Tak jsem se rozhodla, že tu zapíšu, co se mi v nějakém, blíže nespecifikovaném, období stalo, co mne zaujalo a překvapilo. Snad vás to bude bavit.

Marindagen (Den mariny) Karlskrona

Rozhodli jsme se navštívit místní vojenskou marinu, tedy něco, co u nás v ČR, asi neuvidíte. Normálně je celý vojenský přístav oplocen, střežen a nesmí se fotografovat ani z dálky. A to všechno na Den Mariny padá, ovšem s jednou podmínkou - musíte mít švédské občanství. Bez něj se na vojenské lodě, ponorky, letadla a vrtulníky nepodíváte, nebo aspoň ne zblízka. Abychom prošli jsem kontrolu museli jsme ukázat občanky, já i svůj nepořádek v kabelce, teprve potom jsme mohli vstoupit do areálu, který se z větší části nachází na ostrově, se kterým pevninu spojují padací mosty. Zašli jsme na paluby některých plavidel, prolezli jsme některé lodi, poslechli si námořní kapely, sledovali jsme akrobacii se stíhačkou, jedním uchem ven jsme pustili řeči náborářů... Také jsme se byli podívat na supertajné moderní lodi - museli jsme si vystát hodinovou frontu, odevzdat svou kabelku, a hlavně mobil, a v doprovodu dvou námořníků jsme si ve skupině 8 lidí loď mohli prohlédnout zblízka - zvenčí i zevnitř. Obsahovalo to i poněkud krkolomné lezení po žebříku, ale pst, nikomu to neříkejte, nebo jednoho dne záhadně zmizím. :-)


Ono to sice vypadá jako velká legrace, ale v téhle oblasti jsou stálé problémy s ruskými ponorkami, plavidly a letadly. Prý neuplyne měsíc bez nějakého narušení prostoru, dost často i opakovaně. Překvapuje mne, jak málo se o tom v rámci EU mluví. Místní vojáci a mariňáci už to sice berou jako folklor, ale jeden si říká, co by se stalo, kdyby se něco zvrtlo? Radši nemyslet.


Více oficiálních foto zde.

Švédské volby 2018

S našimi prvními volbami nás tu čekalo hned několik překvapení -
za prvé: volí se do všeho najednou - do okresu, do kraje i do parlamentu.
Za druhé: přestože je jen jeden volební den - neděle 9.9., volit už můžete 18 dní předtím, pomocí průkazu, který každý občan dostane. A přitom všem volení ještě stále probíhá kampaň a předvolební průzkumy, a nikdo si s tím neláme hlavu.
Za třetí: je tu taková šílenost - pokud nenaleznete volební lístek se "svou" stranou, vezmete si prázdný list, a na ten, považte!, stranu jakoukoli tužkou N A P Í Š E T E! Je pravda, že registrovaných stran a straniček je tu požehnaně, a lístky si tisknou jen "hlavní" parlamentní strany, tak asi proto.
Možná založím stranu!
Vše, co potřebujete o volbách vědět, naleznete tady (ŠJ).

Mišmaš

Konečně zapršelo - za jeden jediný den tu spadlo víc srážek než za celé léto - a stačilo k tomu pouhých 5mm.

Kromě srážek nám tu (cca 5 km od nás) spadlo i letadlo - vojenská stíhačka JAS. Pilot se naštěstí stačil katapultovat a naštěstí letadlo spadlo do lesa v neobydlené části. S typicky českou skeptickou povahou jsme zamítli ptáka jako důvod pádu. "No jo, u vojenských letadel je to vždycky pták", konstatoval manžel, který kdysi vojákoval na letišti.

Dnes jsme byli na velkém bleším trhu, a co mne vždycky zarazí je, že mezi, leckdy špinavými, botami a nádobím, se prodává i nějaká ta doma upečená buchta či padaná jablka. Hmm, proti gustu...


Na výstavě hub byla růžovka (masák) označena jako nejedlá houba, prý proti ní má výhrady mykolog z Polska.Ale aspoň jsme díky tomu objevili první Švédy, kteří ji taky jedí. Mimochodem, mysleli si, že jsme z Finska, protože tam se prý růžovky také normálně sbírají.

A to je pro dnes vše, pokud jste to přežili, a chcete ještě, tak pokračování příště.
 

Chvála oblačným dnům!

12. dubna 2018 v 17:36 | Janah |  Výkřiky
Už zase svítí sluníčko, a den je jako malovaný. Prostě hrůza! Jestli se vám na mém hodnocení něco nezdá, ráda vám to vysvětlím.

Narodila jsem se a vyrostla v drsném podhůří Liberce. Slunce zde svítí pomálu, oblaka a mraky se tu zabydlují snáz, protože dokud nevyprší, drží si je okolní hory v náručí. Když byl týden absolutně bez deště, znamenalo to, že právě proběhlo (a skončilo) léto. Ne nadarmo se Liberci říká "nočník Evropy".

Vychována v těchto nehostinných podmínkách, podědila jsem nemilý zvyk, který mi za slunných dní nedá spát. A to téměř doslova. Jakmile v Liberci vysvitne slunko, všichni vyběhnou z domu, a snaží se těch pár chvil vyžít naplno: ryjí se záhonky, seká tráva, prořezávají stromy, vytrhává plevel, sází se a seje, myjí se okna, opravují se ploty, zametá se, sklízí se úroda, opravuje se střecha a okapy, optimisticky se věší prádlo ven a tak dál, a tak dál.

Pokud už náhodou máte všechno splněno (o čemž pochybuji), tak se hezké počasí musí nutně využít k výletu nebo k grilování. A to máte: nakoupit maso, naložit maso, zjistit, že doma nemáte dřevěné uhlí a zajet pro něj, založit oheň, najít grilovací mřížku, opravit venkovní nábytek,... Podobným procesem projdete i při odjezdu na výlet. Snažím se tím naznačit, že jakmile na Liberecku v okruhu 20 kilometrů od vašeho bydliště kdokoli uzří, byť i jeden, sluneční paprsek, neustáváme v horlivé činnosti, dokud ten zase nezmizí.


Na jihu Švédska moje genetické nastavení horala hanebně selhalo. Copak v Örebro, tam to bylo Liberci podobné, a moje nutkavé vybíhání ven tam zapadlo, ale průšvih nastal po přestěhování. Jih Švédska je, nejenže kupodivu dost teplý (pěstuje se tu i víno, meruňky apod.), ale vyskytují se tu i dlouhé řetězce slunných dní. Například dnes už je to 14. den, co slunko svítí.

Ubývají mi prudce síly - pudově jsem nucena být stále venku a něco dělat. Už mám zrytou celou zahradu, a vlastně už vůbec všechny práce na zahradě mám hotové, prádlo mám vyprané třikrát, okna se blýskají (a to máme prosklenou zimní zahradu), chodníčky umetené,... A já jsem úplně grogy. Nemůžu si pomoct, ale za svitu sluníčka je pro mne svatokrádež odpočívat. Odpočívá se přeci jen za deštivých, oblačných dní! Tak jsem od dětství nastavena. Nemohu v klidu číst, háčkovat nebo psát - musím přeci být venku a NĚCO dělat! Děsím se léta a jeho bílých nocí - vražedné kombinace slunce a světla do deseti hodin v noci! Já chci déšť! Nebo aspoň zataženo!

Naštěstí si svůj problém zcela uvědomuji, zklidňuji se, a začínám to mít pod kontrolou.

A teď mne omluvte, ten oblak, co mi umožnil napsat tenhle článek, je pryč, venku svítí slunce, a já musím jít umýt auto, shrabat trávu (podruhé), umýt venkovní terasu a ...

Pan IKEA

5. února 2018 v 17:15 | Janah
29. ledna zemřel Ingvar Kamprad, zakladatel firmy IKEA. Jeho cesta životem byla tak zajímavá, že by vydala na knihu, takové ambice ovšem nemám - budu se snažit vybrat pro vás to nejdůležitější.

Malý Ingvar se narodil 30. března 1926 nepříliš movitým rodičům. Od malička se musel pěkně otáčet, aby rodině přispěl svým dílem - chytá ryby, roznáší po sousedech zápalky, co vyrábí jeho otec, a sousedům za drobný peníz vyřizuje pochůzky. Malý poslíček si tak už v 17 letech zakoupí starý mlékárenský vůz, aby mohl doručit více pochůzek. Jeden z obyvatel městečka mu nabídne do komise nábytek, který vyrábí. A z toho vznikne značka IKEA - zkratka z prvních písmen Ingvar, Kamprad, Elmtaryd, Agunnaryd. Jméno a bydliště, tak jednoduché.




Po dvacítce si Ingvar kupuje první prodejnu s nábytkem - v blízkém městečku, které je ovšem uprostřed lesa. Zatím, co se mu ostatní vysmívají, vyjedná si kvůli poloze minimální nájem a nízké nákupní ceny od místních truhlářů. A tak vlastně vzniknou, dodnes tradované, IKEA víkendy. Kupci přes týden nemají čas zajet si někam do lesů pro nábytek, ale zase je tam táhnou skvělé ceny. Takže o víkendu parkoviště před obchodem praská ve švech. Navíc majitel sám obsluhuje, a na místě řeší problémy a požadavky zákazníků.

Pak přijde zásadní zlom - truhláři se cítí vydíraní (Ingvarovi se daří nad poměry dobře), a tak začnou stávkovat. Ingvar musí vymyslet, co dál. Nejdříve začne nábytek sám vyrábět a sestavovat, ale zabírá mu to hrozně času, ale hlavně místa. Neví, co s tím, nemá sklad, a nový si u prodejny postavit ve své situaci nemůže; pokud montuje ve staré kůlně doma, tak zase nestíhá prodejnu zásobovat... Co s tím?

A napadne ho, že nesložený nábytek zabírá jen velmi málo místa. Od toho už je jen krok k IKEA, tak jak ji známe dnes. Místo stávkujících truhlářů osloví větší manufaktury, které pro něj vyrábí pouze díly, ty pak, zabalené s návodem na sestavení, dodává zákazníkům. Prodejna opět prosperuje - rodiny si udělají výlet do IKEA, nají se v nové samobslužné jídelně, zakoupí nábytek a ten pak v neděli společně smontují. Ideální rodinný víkend!




Pobočky IKEA začínají růst po celém Švédsku, a protože úspěch se neodpouští ani tady ve Švédsku, začne mít rychle bohatnoucí Ingvar po roce 1960 problémy. Konkurence zaplatí štvavou mediální kampaň, ve které ho napadají jako fašistu a odmítají dávat zakázky továrnám, které s ním spolupracují. Ty, pod tlakem, spolupráci s Ingvarem ukončují. Dosáhnou však jedině toho, že se z IKEA stane mezinárodní podnik a vyrábět začíná mimojiné i v Polsku.

IKEA nadále prosperuje, a to konkurenci nedá spát, a už nejen konkurenci - Ingvar Kamprad se totiž stává nejbohatším mužem Švédska! Vlastně kvůli němu vzniká nový daňový systém, který bohatým lidem prakticky odebírá celý zisk. (Jako vše se to pak zvrhne, a vysoké daně už platí prakticky všichni, až spisovatelka Astrid Lindgrenová, tomu učiní přítrž poté, co je v roce 1976 donucena zaplatit 102 % (!!!) na daních). Ingvar to vyřeší emigrací do Švýcarska, kde založí první pobočku mimo Skandinávii. Peníze převede do nové společnosti v Nizozemí, a daně tak Švédsku neplatí žádné.



A dál už to asi všichni znáte - pobočky IKEA vyrostly po celé Evropě (v Česku trochu později), pak se začaly budovat po celém světě, včetně třeba Číny. Katalog IKEA se stal nejčtenější "knihou" světa. Sám Kamprad se ale až do konce svého života nezastavil, v IKEA pracoval až do své smrti, a nikdy neměl pocit, že je jeho práce u konce. Doufejme, že stejně smýšlejí i jeho synové - bez IKEA by nebylo nakupování nábytku přinejmenším tak zábavné.

Další články


Kam dál

Reklama